Ilona Švihlíková: Ó zazni písni vznešená…

Svátek práce je jedním z pojmů, kterým musíme vrátit zpět jejich pravý obsah. Podobně jako např. družstevnictví, či Mezinárodní den žen, které se stále potýkají s negativními konotacemi z doby před rokem 1989.

Máloco je nyní tak zoufale aktuální a zároveň tak opovrhované jako práce. Zbohatnout poctivě prací je převážně mladou generací bráno jako ta nejhloupější cesta – mnohem snazší je něco překoupit, prodat, vyspekulovat. Práce ve smyslu manuální činnosti je už úplně na dně politické prestiže, což je dobře patrné na vývoji učňovského školství a zájmu o řemesla vůbec.

Opatrnost ke svátku práce je viditelná jak u řady politiků, tak dokonce i odborářů, kteří raději citují Máchu a nabádají k líbání pod různými stromy. Jenže, veselice, cesty parníkem a buřty zdarma otázku práce, jejího významu v současné době nevyřeší. Odvahu k politické práci to chce, což je v ČR značně nedostatkové zboží.

Situace na českém trhu práce není příliš povzbudivá. Podíváme-li se do zprávy ČSÚ za rok 2012, najdeme, že roste zaměstnanost i nezaměstnanost. Nárůst zaměstnanosti souvisí se strachem z dalšího ekonomického vývoje. Zaměstnanost ale dominantně roste nikoliv v zaměstnaneckém poměru, ale spíše se projevuje nárůstem různých dohod či OSVČ (s podezřením na švarcsystém), což má samozřejmě své dopady do veřejných financí. V roce 2012 stagnoval počet volných míst a také přetrvávaly značné regionální rozdíly (Praha X Jeseníky, např.). V nepodnikatelské sféře pokračoval pokles reálné mzdy. Silně se od sebe liší průměrná mzda a medián. V neposlední řadě i do ČR dorazil fenomén pracující chudoby, pevně uhnízděny především v sektoru služeb. Ze zemí je nejvíce rozšířena v USA a Německu. Nepřekvapí, že pracující chudobou jsou nejvíce ohroženy ženy. ZDE

Kumulace těchto negativních jevů (doprovázená rekordními propady domácí poptávky) jde samozřejmě z velké části na vrub chemika Kalouska. Nicméně by nám nemělo ujít, že trh práce se potýká – ve vyspělých zemích! – s hlubokými problémy od 70. let minulého století.

Jsem si vědoma toho, že o 70. letech píšu často, ale tato dekáda doslova nabitá zásadními událostmi a změnami, je opravdu klíčem k pochopení toho, čeho jsme nyní svědky. „Dojezd“ poválečné obnovy, strukturální přesun ke službám jako k hlavnímu sektoru a co je nejdůležitější – rozvoj pracovně-úsporných technologií – jsou základem vytvoření dnešních podmínek. Rozvoj nadnárodních firem markantní právě od 70. let zcela změnil celosvětovou dělbu práce. World Investment Report, vydávaná odborně špičkovým UNCTADem, dochází k názoru, že celosvětově nedochází k nárůstu výrobních kapacit, ale k jejich přesunu – ze Severu na Jih, ze Západu na Východ. Odtud také časté téma Obamových projevů – deindustrializace Spojených států (tedy s výjimkou vojensko-průmyslového komplexu). Od 70. let roste markantně nerovnost, Spojené státy jsou opět příkladem par excellence. Zatímco úzká vrstva nejbohatších (Stiglitz hovoří o 1%) roztáčí financializaci ekonomiky, zbytek se „flexibilizuje a dynamizuje“ na pracovním trhu typu hire and fire, což má za následek nejen stagnaci mezd, ale také – k udržení kupní síly – stále více a více zadlužování. Služby mají ve Spojených státech podobu buď přebujelého, parazitického finančního sektoru, a na druhé straně ony „obraceče hamburgerů“, zoufale prekarizovanou pracovní sílu, onu pracující chudobu.

Kapitál, který je navíc ideologicky podpořen (ale to je reakce, ne příčina!) neoliberální doktrínou získává vrch nad prací. Má několik obrovský výhod: globální mobilita a schopnost utéct před následky svých činů (typicky finanční krize). V 90. letech se začíná častěji objevovat pojem „jobless growth“, neboli ekonomický růst (měřeno HDP) bez odpovídajícího nárůstu pracovních míst. A vidíme to i na dalších ukazatelích, např. na wage share, tj. poměru mezd na HDP, který ve vyspělých zemích klesá. Z vytvořeného koláče HDP jde tedy stále více na zisky (kapitál) a stále méně na mzdy (práce). Není jistě žádnou náhodou, že podle ILO (Mezinárodní organizace práce) poměr wage share vyvrcholil právě v 70. letech. ILO se domnívá, že hlavním důvodem je současný typ globalizace bez mezinárodních standardů (sociálních, ekologických), který umožňuje tzv. závod ke dnu. V něm, jak už dávno upozornil J. Stiglitz, ale nevyhrává vůbec nikdo. A co víc: obyvatelé Západu radující se nad levným zbožím z Číny (které také Američanům udržuje kupní sílu, vedle dluhu) si neuvědomují, že pracovní podmínky v Bangladéši a dalších zemích se jim vrátí jako bumerang. Neboť v globalizovaném světě jsme všichni propojeni.

Nemělo by nás tedy překvapit, že zatímco u nás se hovoří o „nemakačencích“ a veřejný diskurz setrvává na stupidních klišé typu: kdo chce, práci si najde, nebo bez práce nejsou koláče, významní světoví ekonomové (ať s nimi opravdu nemusíme vždy souhlasit) otevřely Pandořinu skříňku vztahů práce, kapitálu a technologií.

Paul Krugman kousl do tématu práce a kapitál (považovaného obzvláště v USA za typicky marxistické) lakonickým konstatováním, že kapitál si bere na úkor práce. A vzápětí konstatuje, že technologie prostě vytlačuje práci. Řada high-tech výrob je dnes ovládána zcela roboty a bez lidské práce se obejde úplně.

Ještě silněji se vyjádřil Skidelsky: luddité měli samozřejmě pravdu. Dnes máme k dispozici technologie, které jsou schopné nahradit i práce vysoce kvalifikované – o kterých se dříve tvrdilo, že ty budou „uchráněny“. Skidelsky navrhuje řešení, o kterém v českém prostředí hojně psal velký český národohospodář Miloš Pick – zkrácení pracovního týdne a rozložení práce mezi více lidí.

A jaká jsou další řešení?

Existuje mnoho návrhů – jen je potřeba je dostat do veřejné debaty (nejen české samozřejmě), a především přestat uvažovat v klišé industriální éry a rýnského kapitalismu – tato doba je pryč a už se NIKDY nevrátí.

Koncept lokalizace (někdy se uvádí deglobalizace) v sobě skrývá velký ekonomický a sociální potenciál. Především v oblasti zemědělství, zpracování potravin, odpadů a výroby energií – tedy ekonomické báze.

(jen malá poznámka, v ČR od roku 2000 v oblasti zemědělství, především v živočišné výrobě a v potravinářství zmizelo přes 100 000 pracovních míst.)

V některých evropských zemích se rozběhla diskuse o tzv. základním příjmu. Je to pravda dosti kontroverzní koncept, ale ukazuje velmi dobře značný rozpor dnešní doby mezi zaměstnáním a prací.

Není totiž zcela přesné (i když to většina ekonomů tak dělá) hovořit o tom, že nebude práce. Práce je nekonečné množství. To, čeho se nedostává, jsou slušně placená pracovní místa. Existuje ale velké množství práce, která je finančně i společensky buď podceněna nebo zcela ignorována (výchova dětí, péče o domácnost, o staré, nemocné atd.). Právě tyto práce – které obvykle spadají na ženy – budou ve stárnoucím Západě stále důležitější. Můžete namítnout: existují roboti, kteří jsou naprogramováni na péči o staré. Ano, jsou. Bylo to vyzkoušeno v Japonsku, ale senioři to odmítli. Chtějí péči ČLOVĚKA – možná toto je ona hranice, za kterou již nelze jít? Mnoho práce je třeba udělat i oblasti vzdělávání, výzkumu, kultury a ekologie. Všechny tyto činnost, až na výjimky, mají ale jedno společné – nepřinášejí zisk (a už vůbec ne v krátkém období).

Vyžadují tedy komplexní systémovou změnu.

Ó, zazni písni vznešená,
O práci, která vrozena
Přírodou lidstvu jest.
Vše, čeho člověk užívá,
Z šlechetné práce vyplývá,
Buď práci čest, buď práci čest.
This entry was posted in Nezařazené and tagged . Bookmark the permalink.

Comments are closed.